Historie obce
Obsah:
∗ Nejstarší dějiny
∗ Správní vývoj
∗ Škola
∗ Kostel a církevní správa
∗ Spolky
∗ Hospodářství, doprava, řemesla
∗ Památky
∗ Seznam literatury a pramenů
Obec Ženklava (336 m.n.m.) se rozkládá v údolí podél potoka Sedlničky. Vesnice se táhne severojižním směrem po obou stranách silnice vedoucí ze Štramberka do Veřovic v délce více než tři kilometry. Údolí na severu vévodí památná hora Kotouč (něm. Ölberg, 539 m.n.m.), jižní strana je otevřena ve směru na Veřovice a Mořkov. Na jihovýchodě spatříme hřeben Pekla (něm. Höllenberg, 603 m.n. m.), který tvoří hranici s Lichnovem. Na západě je údolí ohraničeno vrchem Hlásnicí (něm. Wachberg, 561 m.n.m.), který sousedí s obcí Životice.
Název obce se vyskytuje v následujících formách : – česky : 1482 – 1524 a 1893 Ženkleb, od 1517 Ženklava, ale 1590 ves Ženklaby, 1771 Zinklow, 1791 – 1846 Ženklav, 1798 Zenke, 1815 – 1816 Žinklow, Žinglawa, 1847 Zenklawa. německy : 1567 Senfflaben, 1598 Senftlawen, Sanftlawen, 1589 – 1945 Senftleben, 1720 Sankaw. latinsky : 1411 Zenklab, 1442 de Senftleben, 1478 Zensclab, 1771 Senischlebin (?). něm. : 1718 Senfzleben.
Založení vsi spadá nejspíše do 13. století, kdy vzniká i řada okolních osad. První písemná zmínka o Ženklavě se objevuje v listině pana Lacka z Kravař z roku 1411 na odúmr» pro vsi štramberského panství. Tenkrát se obec psávala Ženklab a byla česká. Štramberské panství patřilo pánům z Kravař do roku 1434, kdy zemřel poslední mužský potomek Jan z Kravař. Po nich zdědili Štramberk pánové z Cimburka a v pozdějších letech hrad vystřídalo několik majitelů.
Později příslušela k panství fulneckému, ale po jeho rozdělení v roce 1584 byla osada připojena ke Kunwaldu. Roku 1588 Jan Balear Centrýš z Kysuberka prodal vesnici Rybí a osadu Ženklab za 5.600 zl. městu Nový Jičín. U novojického panství setrvala ves až do konce feudalismu. Počátkem 16. století byla osada zničena živelnou pohromou a velice zpustla. Došlo však k jejímu novému osídlení. Novými osadníky byli Němci, pravděpodobně z Fulneku a okolí, kteří byli nekatolíci. Za třicetileté války byla vesnice často pleněna císařskými a protestantskými vojsky a 21. února 1624 ji vypálili Poláci. Poté byla znovu osidlována hlavně německým obyvatelstvem.
Koncem 17. století měla obec 1 fojta, 33 sedláků, 1 zahradník, jenž konal pěší robotu, 2 mlynáře (bez roboty), 21 domkařů a obecního kováře (bez roboty). Ve čtyřech lhůtách odváděla ročně poplatky v celkové váši 59 zl. 58 kr. 1 a půl denáru, 44 slepic (nebo jedna po 6 kr.=4 zl. 24 kr.), 13 hus (jedna po 12 kr.=2 zl, 36 kr.), 7 3/4 kopy vajec (jedna kopa po 15 kr.= 1 zl. 56 kr. 3/4 den.). Mlynář za to, že nekrmí prase pro vrchnost platil 1 zl. 10 kr., fojt dovážel vrchnosti ročně 3 bečky (desetivědrové) vína, obec (robotníci) rovněž 3 bečky. Poddaní ze Ženklavy robotovali při dvoře tamovském u Štramberka. Jezdili pro panské dříví do lesa a dováželi potraviny do jezuitského konviktu v Olomouci.
Tratě pozemků r 1749 měly jména : Hinterfeld, Hinternfels, Zum Hinterfeld, Mittelwiese, Lange Wiese, Graniecwiese, Kaltenwiese. Pozdější názvy jsou : Wachbergried, Schwarzwald, Höllenried, Gestein, nebo Hofberg.
Ženklava byla od roku 1590 povinna všemi polními pracemi k tamovskému dvoru (Tannenhof ), zato při tažných robotách mohla pásti koně na dvorských polích a robotníci obdrželi při žních oběd a dohromady achtl piva podobně jako při pracích na lukách Martínkovských a Šarvartovských, které dosud obdělávali Veřovští. Šafářem ve dvoře byl roku 1597 (zu Tannendorf) jménem neuvedený panský zaměstnanec. Poté co Tamovský dvůr koupilo město Nový Jičín (za 600 zl.), připojilo zbylé 4 poddané do Ženklavy, jejíž horní konec obrácený ke Štramberku se v 17. století nazýval Tomanovice, Tamanovice, či Tannendorf.
Za Marie Terezie byla upravená selská robota. Až do jejího zrušení (1848) robotovali : sedláci 3 dny, zahradníci 1 1/2 dne týdně, staří domkaři 13 dní do roka a mladí (noví) 26 dní do roka. V letech 1771 – 72 bylo v Ženklavě 448 dospělých a 126 nedospělých obyvatel.
První zmínku o ženklavském fojtovi máme až v rejstříku berně olomouckého kraje z roku 1516. Z „Ženklabě“ přinesli berni Pavel fojt a konšel Vítek, „fojt s rychty svej dal 1 fl.“ (= 1 florén, tj. zlatý). Do roku 1578 se hlásí stříbrný mešní kalich na kterém je mj. vyryto jméno „Hans Grassmann, Richter zu Senftleben“. Grassmannové (resp. Grossmannové) jsou tak prvním známým ženklavským fojtským rodem. Jinak jsou dějiny rychty spojeny od poloviny 17. století s rodem Bayerů, kteří byli dědičnými fojty až do zrušení patrimoniální správy v pol. 19. století.
Vůči vrchnosti měl fojt povinnost odvádění (placení) laudemia neboli aufanku do vrchnostenských důchodů, tj. 10 % z celkové kupní ceny fojtství. V roce 1629 byly jezuity zavedeny tzv. vinné fůry jak pro fojty tak pro obce na novojickém panství. V Ženklavě měl fojt ročně vozit pro vrchnost 3 sudy a obec rovněž 3 sudy vína.
Fojt býval první osobou v obci, někdy mu říkali rychtář. Byl vlastně vrchnostenským zřízencem, který vedl právní a soudní věci obce. Nejméně jednou, zpravidla třikrát do roka, svolával „k roku“ – k rokování, tj. k veřejnému soudu celou obec. Fojt reprezentoval obec uvnitř i navenek před vrchností, vybíral daně a poplatky, před ním se uzavíraly kupy gruntů, smlouvy svatební, před ním se odměřovaly „sypané desátky“.
V nejstarší gruntovní knize (německy psané) je zajímavá pasáž o „Obecních věcech, které má rychtář dodržovat“. Za prvé: rychtář měl k dobru a užitku obce držet jednoho býka a jednoho kance. Za druhé: měl pást dobytek a vše ostatní, co má, jako každý jiný soused na obecních pastvinách. Za třetí: měl robotovat vedle obce ke kostelu. Za čtvrté: pokud by byl někdo z obce v nebezpečí a ohrožován zlými lidmi nebo mu hrozil nějaký útok, má být fojt povinen na své náklady jet tři míle cesty s tímto člověkem a pomoci mu a ochránit jej.
Majitelé rychty v Ženklavě č.p. 1 :
1657 – Pavel Bayer
1662 – Hansel Bayer
1699 – Hans Beyer
1721 – Wenzl Troschke
1737 – Hanns Beyer
1741 – Christian Bayer
1769 – Hanns Bayer
1809 – Michal Bayer
1845 – Franz Bayer
1847 – Michael a Anna Bayerovi
1847 – Baller Matias
1877 – Josef a Zuzana Görigovi.
nahoru
Správní vývoj
Do roku 1845 patřila obec Ženklava pod „Panství Nový Jičín a statek Štramberk“ a kraj Přerovský. Roku 1850, bylo obyvatelstvo zbaveno posledních zbytků patrimoniální správy, neboť soudnictví, vybírání daní a veřejná správa byly přeneseny na nové úřady berní, okresní soudy a hejtmanství, které byly úřady státními. Ženklava od roku 1850 patřila k soudnímu i politickému okresu Nový Jičín.
Okresní hejtmanství v Novém Jičíně, které od roku 1850 spravovalo novojičínský politický okres , vzniklo z obcí jednotlivých panství soudních okresů Nový Jičín (panství Nový Jičín – město, Nový Jičín – panství, Jeseník nad Odrou, Starý Jičín), Fulnek (panství Fulnek, Hukovice a Kunvald, dnešní Kunín) a Příbor (zřízen z panství Bartošovice, část Hukvald, Kateřinice, Nová Horka, Sedlnice, Trnávka a Velký Petřvald).
První zákonnou úpravu dostaly obce tzv. Stadionovým prozatímním obecním zřízením z 20. března 1849. Obce se staly nejnižšími články a instancemi územní samosprávy. Každá obec musela být v rámci některého okresu a každá osoba musela patřit do svazku některé obce. U místních obcí zákon rozeznával jednak obecní údy (byli to obecní občané a obecní příslušníci), jednak cizince. Stadionovo obecní zřízení rozeznávalo dvojí působnost obce. Byla to 1) „přirozená působnost obce“ (v této působnosti nemohla být obec omezována, mimo případy předvídané v zákoně) a 2) „působnost přenesená“ (obstarávání určitých veřejných věcí, které obci přikazoval delegační cestou stát).
V každé obci se zřizovaly dva povinné orgány. Širším orgánem byl obecní výbor volený na tříleté období, který však měl jen usnášecí a dozorčí moc, nikoli moc výkonnou. Obecní výbor volil ze svého středu obecní představenstvo jako užší orgán. To bylo složeno z obecního představeného (starosty) a alespoň ze dvou radních. Bylo také ustanoveno, že všechny schůze obecního výboru jsou veřejné.
V roce 1851 byl tzv. silvestrovskými patenty (z 31. 12.) nastolen absolutismus. Současně s těmito patenty byly vydány „Zásady pro organická zařízení v komorních zemích rakouského císařského státu“ (č. 4/1852 ř.z.), v nichž mimo jiné byla uvedena i některá pravidla, jimiž se měly obce napříště řídit: dohled nad nimi byl svěřen okresním úřadům, vláda pak měla právo volené představené obcí a měst potvrzovat, případně jmenovat. Další podstatnou změnou bylo i ustanovení o zrušení veřejnosti jednání obecních výborů s vyjímkou slavnostních příležitostí. (D-001) Nová organizace politické správy byla uvedena v život 12. května 1855, kdy zahájily svou činnost nově zřízené „smíšené okresní úřady“, které nastoupily na místo dřívějších okresních hejtmanství. V jejich čele stáli okresní představení. Okresní úřad v Novém Jičíně podléhal ve II. instanci krajskému úřadu v Novém Jičíně a ve III. instanci Moravskému místodržitelství v Brně. Krajské úřady na Moravě byly zrušeny k 5. červnu 1860. 5. března 1862 byl vydán nový obecní zákon (č. 18 ř.z.) ve formě rámcového zákona, na jehož základě pak byly rozpracovány obecní zákony pro jednotlivé země. Zemský zákon, týkající se obecního řádu a řádu volení v obcích pro Moravu byl přijat moravským sněmem dne 10. 3. 1864 a potvrzen císařským rozhodnutím z 15. 3. 1864 (č. 4/1864 z.z.m.). Ustanovení tohoto obecního řádu zůstávala v platnosti (i když s řadou doplňků a novel) až do r. 1938 a na území pozdějšího tzv. Protektorátu až do r. 1945.
Obyvatelé obcí se dělili na dvě základní skupiny. Jednak to byli občané (údové, Gemeindemitglieder), kteří se dále dělili na: 1. obecní příslušníky (měli v obci domovské právo) a 2. obecní společníky (Gemeindegenossen), kteří v obci vlastnili buď nemovitost, nebo zde platili přímou daň z živnosti nebo daň z příjmu (důchodová daň). Všechny ostatní osoby v obci se nazývali přespolní (Auswärtige).
Každá nemovitost musela být ve svazku některé obce. Obce se mohly slučovat, rozlučovat a za určitých okolností měnit své hranice. V každé obci se zřizovaly dva povinné orgány. Širším orgánem byl obecní výbor volený na tříleté období, který však měl jen usnášecí a dozerčí moc, nikoli moc výkonnou. Obecní výbor volil ze svého středu obecní představenstvo jako užší orgán. To bylo složeno z obecního představeného (starosty) a alespoň ze dvou radních. Bylo také ustanoveno, že všechny schůze obecního výboru jsou veřejné.
Po vzniku samostatné republiky bylo nutné co nejdříve novelizovat volební řád v obcích a obecní zřízení. Již koncem ledna a začátkem února 1919 byly přijaty dvě osnovy, a zákonem č. 75/1919 Sb. byl vydán nový volební řád v obcích a zákonem č. 76/1919 Sb. novela k obecním zřízením. Nový volební řád zaručoval všeobecné, rovné, tajné a přímé hlasovací právo při volbách do obcí všem osobám (mužům i ženám), které měli v obci alespoň tři měsíce trvalé bydliště a dosáhly věku 21 let. Pasivní volební právo se přiznávalo od 26 let věku a kandidát musel v obci bydlet alespoň rok. Volební období bylo nyní čtyřleté. Novela (č. 76/1919) rozeznávala tyto řádné orgány obcí: obecní zastupitelstvo, obecní radu, starostu (jeho náměstky) a komise. Obecní zastupitelstvo (nahrazovalo dřívější obecní výbor) se skládalo z devíti až šedesáti členů podle počtu obyvatel obce. Ženklava měla v letech 1919 – 1938 v obecním zastupitelstvu 18 členů. Ze svého středu volilo obecní radu (dřívější obecní představenstvo), která patřila k nejdůležitějšímu orgánu obce, na kterém spočívala rozhodující moc. Její zasedání byla neveřejná a konala se poměrně často. Obecní zastupitelstvo volilo rovněž starostu a jeho náměstka.
Právem obce bylo zřizovat si poradní a přípravné sbory ve formě komisí. Obligatorní byla pouze finanční komise a komise letopisecká k vedení obecní pamětní knihy. Podle zákona č. 430/1919 sb. o obecních lidových knihovnách se obcím nařizovalo zakládat a udržovat veřejné obecní knihovny. Správa knihovny příslušela knihovní radě „Büchereirat“. V Ženklavě byla „Gemeidebücherei“ umístěna nejdříve ve staré škole (č. 144) a od roku 1926 ve škole nové (č.p. 204). Knihovna čítala přibližně 500 svazků. Po roce 1938 byla přemístěna do bývalé české školy (č.p. 197), která mezitím přešla do vlastnictví obce a byla přejmenována na „Sudetenheim“. Prvním knihovníkem byl Vinzenz Köller, po něm Franz Witke a naposledy Brunhilde Hikel.
Vlastní obecní knihovnu měla také česká menšina. Ta měla být podle nařízení německých úřadů v roce 1938 zničena, ale naštěstí se tak nestalo a Češi ji tak mohli po roce 1945 znovu využívat. (s.274-senft.). Obcím také bylo nařízeno vést pamětní knihy – a to zákonem č. 80/1920 Sb. a prováděcím vládním nařízením č. 169/1932 Sb. Zákonem č. 76/1919 Sb. bylo dosavadní obecní představenstvo přejmenováno na obecní radu a obecní výbor na obecní zastupitelstvo. Ženklava měla v letech 1919 – 1938 v obecním zastupitelstvu 18 členů.
Funkci obecního starosty vykonávali : v letech 1883-1890 Johann Hikel, 1890-1903 Gabriel Czeppel, 1903-1906 Josef Blaschke, 1906-1912 Johann Witke, 1912-1919 Ferdinand Czeppel, 1919-1923 Vinzenz Tengler (Sozialdemokr. Partei), 1923-1938 Franz Grossmann (Christl.-soz. Volkspartei), 1938-1943 Alfred Hikel (Sudetendeutsche Partei), 1943-1945 Franz Witke (SdP), duben/květen 1945 Rudolf Köller.
10. října 1938 ve 14. hodin vpochodovali do obce němečtí vojáci a Ženklava byla začleněna do říšské župy Sudety. Stala se součástí obvodu vládního prezidenta v Opavě a jemu podřízeného landráta v Novém Jičíně. V Ženklavě zůstalo po dobu 3 týdnů 150 říšských vojáků. Potom je ve službě vystřídali ordneři.
Již 10. listopadu 1938 bylo vydáno nařízení, zavádějící pro obce sudetské župy s platností od 20. 11. 1938 obecní zřízení, platné v Německu od 30. 1. 1935 (Deutsche Gemeindeordnung, DGO). Novým obecním zřízením došlo prakticky k odstranění samosprávy : volitelnost obecních orgánů byla nahrazena – jmenováním.
Po vydání zákona ze dne 14. 4. 1939, který definitivně upravoval správní organizaci sudetského území, byli jmenování obecní představení, jejichž titul zněl (jak na vesnicích tak i ve městech) – starosta ( Bürgermeister ). Pravomoc jmenovat starostu měl tzv. pověřenec NSDAP (zpravidla okresní vedoucí NSDAP). Se zásadami tzv. „vůdcovského principu“ byla do starostových rukou soustředěna prakticky veškerá moc a všechno rozhodování ve věcech obecní správy. Rovněž poradní sbory nejrůznějšího druhu nebyly volené, ale jmenované. Začala platit zcela odlišná pravidla správy i systému úřadování. Písemnosti tohoto období mají jen sporadicky spisovou značku. Ta bývala pouze na původních obalech (složkách) spisů, které se většinou nedochovaly a navíc tento správní systém nepočítal s vedením jakýchkoliv jiných kancelářských pomůcek, včetně podacích protokolů.
Po připojení českého pohraničí k Německu byla v prvním období, od 1. do 20. října, svěřena veškerá výkonná moc armádě. Nejvýznamnějším obdobím ve vývoji sudetské správní organizace je doba od 21. října 1938 do 30. dubna 1939. V této etapě byla učiněna nejdůležitější zákonná opatření a položeny základy pro vybudování celé správní sítě. Z odtrženého pohraničí byla vytvořena tzv. říšská župa sudetská (Reichsgau Sudetenland).
Územní samospráva byla prakticky likvidována . I ve správě obcí byl nastolen tzv. vůdcovský princip. Správu obce vedli za plné a výlučné odpovědnosti jmenovaní starostové. Stálými zástupci starosty byli tzv. přidělenci (Beigeordnete). První přidělenec byl podle zákona prvním, stálým zástupcem starosty. Ostatní přidělenci byli stálými zástupci starosty ve své oblasti (policie, školství, ap.). Starosta však mohl každou záležitost přenést na sebe.
Dalším obecním orgánem byli obecní radové, kteří měli za úkol zajistit trvalý styk obecní správy se všemi vrstvami obyvatelstva. Netvořili dohromady žádné kolegium a nedělali žádná společná rozhodnutí, nýbrž byli starostovými poradci pouze jako jednotlivci.
Starosta a přidělenci v Ženklavě vykonávali své úřady jako úřady čestné a byli jmenováni (povoláni) na šest let. 23. března 1939 tak byli do čela obce dosazeni tito zástupci: Alfred Hikel – jako starosta (Bürgermeister, č.p. 201), Franz Witke – první přidělenec (Beigeordneter, č.p. 23), Isidor Blaschke – druhý přidělenec (č.p. 102). Jako obecní radní byli jmenováni: Alois Czeppel, Josef Tengler, Leopold Grossmann, Otto Grossmann, Adolf Kubetschka a Erwin Köller.
Právním nástupcem dřívějších německých organizací samosprávných svazů, které působily v ČSR, se stala nová organizace Deutscher Gemeindetag. Byla to veřejnoprávní korporace s povinným členstvím všech okupovaných obcí.
Po 16. březnu 1939 hraničila Ženklava přímo s Protektorátem Čechy a Morava. Celní hranice dlouhá 6 km oddělovala od Ženklavy dvě české sousední obce – na jihu Veřovice a na východě Lichnov. Mladí muži, ročníky 1917 – 1920, se hlásili k německému Wermachtu. Menší zemědělci a živnostníci byli nuceni přejít do průmyslu nebo zabezpečovali ochranu hranice (přes 60 mužů).
Za zmínku ještě stojí to, že krátkou dobu byla také v Ženklavě umístěna (v nové škole – č.p. 204) četnická stanice, ale brzy byla opět přeložena zpět do Štramberka.
nahoru
Škola
Školní vzdělání má v naší obci dávnou tradici. Podle A. Ugwitze byla v Ženklavě škola již v letech 1560 – 1622, kdy v této protestantské osadě působili luterští pastorové. Ta pravděpodobně zanikla během třicetileté války. Roku 1704 se připomíná v Ženklavě učitel (Schulmeister) Hans Grassmann (otec Andrease Grassmanna, pozdějšího biskupa obnovené Jednoty bratrské v Berlíně), který vyučoval v domě č. 54. Grassmann byl také obecním písařem a kostelníkem. Kolem let 1760 – 1780 se vyučovalo v domě č. 86. V době po Grassmannovi byli jako učitelé uváděni Hoffmann, Köller, Tinkler. Jednalo se většinou o vysloužilé nebo invalidní vojáky, kteří vedle samotného vyučování dětí ještě provozovali svoje řemeslo nebo obdělávali pole.
O úředním školství a vyučování v obci můžeme hovořit teprve od roku 1786. V tomto roce byla vystavěna první školní budova – dům č. 3. Jako první úředně zaměstnaný učitel zde působil jistý Tachtler. Jako další učitelé zde působili : Trojan, Vinzenz Jakob (1823-1868), Josef Heller (do r. 1872) a od r. 1873 Anton Hrubý. Kvůli narůstajícímu počtu žáků byla obec nucena v roce 1874 vystavět novou školní budovu (č. 144)- za 12.000 zl. V roce 1877 byla rozšířena o druhou třídu a prvním řídicím učitelem se stává Alois Beier z Nového Jičína. V roce 1880 bylo zavedeno vyučování ručních prací, r. 1902 byla II. třída rozšířena o paralelní oddělení a od začátku školního roku 1903/04 byla zřízena III. třída.
V roce 1922 byla provedena oprava školní budovy č. 144. Renovační práce provedla novojičínska stavební firma „Czeike u. Wondra“ za 150.000 Kč. O rok později obec zřídila německou obecnou mateřskou školu. K tomuto účelu si pronajala jednu místnost v domě č. 160 ve kterém se také nacházela (od r. 1920) jednotřídní česká menšinová škola. V témže roce obec zakoupila pozemek mezi hřbitovem a okresní silnici, patřící kostelu, na kterém bylo zřízeno dětské a sportovní hřiště. V roce 1926 byla vystavěna přímo naproti staré školy (č.144) – nová, velká, nádherná škola za cenu 1,2 mil. Kč. Od roku 1930 je v obci německá mateřská školka (44 dětí), čtyřtřídní německá obecní škola (126 dětí) a 4-třídní česká menšinová škola. Jako řídicí učitelé působili v Ženklavě : v letech 1877 – 1907 Alois Beier (nar. Gerlsdorf), 1907 – 1919 Stephan Hahn (nar. Deutsch-Jassnik), 1920 – 1928 Leo Schichor (nar. Tyrn), 1928 – 1934 Laurenz Holik, 1934 – 1945 Rudolf Sponar (nar. Freudenthal).
České školství : Až do roku 1918 existovala v obci jen německá obecná škola, kterou ale navštěvovalo i několik dětí z českých rodin. Krátce po vzniku samostatného státu byla v domě č. 160 zřízena česká mateřská školka, ke které později přibyla i školní třída. V roce 1920 se podařilo v obci zřídit českou menšinovou školu. Vyučovalo se v nevelké místnosti, kterou 26 žáků zcela přeplnilo. 19 českých dětí chodilo i nadále do německé školy.
nahoru
Kostel a církevní správa
První zmínka o kostele v Ženklavě se vztahuje k roku 1512. Tehdy je jako duchovní správce uváděn Fr. Wenzel. Starý kostel, zasvěcený „Všem svatým“, byl vystavěn z kamene a byl 7 sáhů 2 stopy dlouhý (přibližně 13 m.) a 3 sáhy 4 stopy široký (přibližně 6,5 m.). Ve věži se nacházely dva zvony o hmotnosti 100 a 150 kg. (1 a 1 1/2 centů). Kolem kostela ležel hřbitov, který byl kvůli nedostatku místa v roce 1833 zrušen. V letech 1570 – 1625 působili v obci protestantští pastorové. Od roku 1570 Valentin Beldichen, 1580-1610 Daniel Mellinsky (z Bílska), 1610-1618 Valentin Laubmer (z Vratislavi), 1618- 1620 Magistr Johann Schütz, 1620 – 1625 Valentin Arnold.
Z té doby pocházel nádherný stříbrný mešní kalich, s gotickým členěním a s letopočtem 1578 i se jmény dárců : Hans Schweiz, Hans Grassmann, Hans Procop a Georg Richter. Tento kalich byl v ženklavském kostele používán až do odsunu německého obyvatelstva v letech 1945/46. Dnes už bohužel nevíme kde se naléza.
Za zmínku ještě stojí jeden čarodějnický proces, který se odehrál v Ženklavě. V roce 1592 prý byli usvědčeni ze spolku s ďáblem Jan Krumpholz a jeho matka Zuzana, a i přesto, že se dovolávali neviny, byli upáleni. Když v roce 1624 přešla novojičínská vrchnost pod správu Jezuitů, bylo okamžitě zakázáno konání evangelických bohoslužeb. Poslední ženklavský evangelický kněz, Valentin Arnold, byl roku 1625 vyhnán a s podporou Jezuitů z Nového Jičína bylo do obce znovu zaváděno katolické učení. Od roku 1626 byla Ženklava přifařena ke Štramberku. Při náboženské reformě císaře Josefa II. roku 1784 byla v Ženklavě zřízena samostatná duchovní správa – Ženklava se stává samostatnou farností s vlastním duchovním správcem. Fara (farní budova) byla vystavěna v roce 1790 za 1705 zl. a 15 kr. V téhle době bylo v Ženklavě 99 domů, 133 rodin a 648 osob.
V roce 1857 se začíná se stavbou nového kostela. Původní kostel Všech svatých byl rozebrán, ponechána byla pouze věž, která byla zvýšena, a k ní byl přistavěn kostel zasvěcený Navštívení Panny Marie. Jako faráři působili v Ženklavě : Andreas Stiebler (1784-1796), Johann Biettner (1796-1806), Carl Bittner (1806-1823)-bratr předchozího, Franz Beyer (1823-1830), Johann Barnert (1830-1833), Gabriel Englisch (1834-1862), Alois Habel (1862-1870), Franz Gába (1871-1890), Karl Kráčmar (1890-1895), Johann Grussmann (1896-1920), Franz Josef Nesvadba (1921-1933), Johann Zolper (1933-1939), Augustin Liewehr (1942-1946). Jako administratoři (v letech 1939-1942) : Johann Porubsky, Arnold Dohmen, Johann Schwarz, Johann Porubsky, Johann Hintzen.
nahoru
Spolky
Veteránský (Veteranenverein, založen 1885), hasičský (Freiwillige Feuerwehr, založen 1889, 1. velitel: Vinzenz Tengler), Bund der Deutschen Nordmährens (založen 1900), včelařský (Bienenzuchtverein, 1911?), Deutsche Turnverein (1924, 1. předsedou: Vinzenz Köller ml.) , Radfahrer-Verein (založen 1928), Deutsche Kulturverband (jako nástupce organizace Deutschen Schulverein), německý zemědělský (Landwirtschaftleche Ortsverein), Katholische Deutsche Jugendbund (založen 1923), Der Spar- und Darlehenskassenverein (1895).
Česká menšina byla soustředěna spolkově v odboru Národní Jednoty, který zakoupil dva pozemky a postavil obytný dům pro 5 rodin. Od r. 1924 do 1934 sehrál odbor 36 divadelních představení a uspořádal 18 přednášek. Ochranitelkou odboru byl Okrsek Národní Jednot v Rožnově. Odbor byl založen roku 1919.
V obci byly organizovány i tyto politické strany (stav k roku 1924) : Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, Bund der Landwirte (od 1923), Deutsche national- sozialistische Arbeiterpartei, Československá sociálně demokratická strana dělnická.
nahoru
Hospodářství, doprava, řemesla
Ženklava byla převážně zemědělská obec, ale do katastru částečně zasahovaly vápencové lomy a štramberská cementárna. Mimo to obyvatelé hledali práci také v kopřivnické továrně na automobily a železniční vozy. V Obci byli (1934) také obvyklí živnostníci: krejčí, stolaři, řezníci, obchodníci. V letech 1939 – 1945 zde byly 3 stolařské dílny, 2 řeznictví, 1 pekařství, 3 obchody se smíšeným zbožím, 3 pivnice, 1 zednictví, 4 krejčí a 2 kováři. K roku 1908 a 1924 je zmínka o cihelně; dále v obci býval mlýn (1908), výrobna lihovin (1908), záložny (1. od roku 1895, 2. od 1930), konzum (1930, 1935), chudobinec (1931). V roce 1869 bylo v Ženklavě napočteno : 95 koňů, 96 ovcí, 81 prasat, 471 kusů hovězího dobytka a 194 včelstev. Podle sčítání v roce 1930 bylo v Ženklavě : 39 koní, 539 kusů hovězího a 267 vepřového dobytka, 20 ovcí, 70 koz a 96 včelstev. Až do 90. let 19. století bylo v obci hojně rozšířeno včelařství. Selské lesy nebyly cenné a dřevo se proto dováželo z lichnovského lesa.
Ženklavou vedla obecní cesta která na příkaz vrchnosti byla vystavěna a udržována místními obyvateli. Teprve v roce 1840 byla vybudována nová silnice ze Štrambera do Veřovice s pevným podkladem. Od 25. července 1896 vede územím obce (západně od Pekel) místní dráha ze Štramberka do Veřovic. Ta byla původně majetkem bratrů Gutmannů, ale provozoval jí stát. Stavební práce byly zahájeny 1. srpna 1895. V roce 1923 využil služeb této místní dráhy také první československý prezident T. G. Masaryk. Ve třicátých letech měla Ženklava autobusové spojení s Novým Jičínem, ale pouze třikrát v týdnu.
V roce 1932 byl v Ženklavě zřízen pomník padlým německým vojákům. Autorem tohoto pomníku se sousoším je prof. Adolf Klein. Jako nejvhodnější místo byla vybrána pláň naproti bývalé dědičné rychty. Pomník stojí dodnes, jen německá jména byla po odsunu Němců odstraněna.
Další stavební památkou je roubená chalupa (č.p. 76) z první poloviny 19. století. Tato roubenice je charakteristická pro západní část karpatské oblasti. Za zmínku ještě stojí pamětní deska Kristiánu Davidovi umístěná před jeho rodným domkem.
nahoru
Seznam Literatury:
300. výročí narození Kristiána Davida 1692 – 1992, OÚ v Ženklavě 1992.
Adamec, Josef: Ženklava. Několik kapitol z dávné historie, OÚ v Ženklavě 1998.
Baletka, Tomáš : Fojtství v Ženklavě, in: Region 25. března 1997.
Brázdil, Vladimír: Příspěvek k vývoji obyvatelstva v Okrese Novojickém, in: Kravařsko 1948, roč. X., č. 6-7.
Drábek, Jaroslav: Čtení o Moravských bratřích, New York 1962. Drkal, Stanislav : K emigraci nekatolíků z kunínského panství do Saska v první polovině 18. století, VSONJ, sv. 2, 1968.
Fialová, Vlasta : Ochranov a Valašsko, Valašsko, roč. 1966.
Hahn, Stefan : Zur Topographie der Kuhländer Gemeineden. Senftleben, in: Unser Kuhländchen. Periodische Blätter, II. Band, Neutitschein 1912. Hoffmannová, J a Pražáková, J.: Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000.
Hölder, Alfred : Special- Orts- Repertorium von Mähren, Wien 1893.
Hosák, Ladislav a kol. : Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960, úvodní svazek, Ostrava 1967.
Kajdoš, V.: Průvodce po archivních fondech ve Frenštátě pod Radhoštěm, tamtéž 1959.
Kolektiv : Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960, sv. XIV, Olomouc 1995.
Kolektiv: Kulturní památky okresu Nový Jičín, Nový Jičín 1996.
Kolektiv: Senftleben, Uhingen 1987.
Kubíková, Jiřina : Křesťanská misie v 16. – 18. století, Brno 2001.
Macková, Marie: K úřadování a spisovnám obcí a měst, které od 1. října 1938 náležely pod říšskoněmeckou správu, in: Archivní Časopis, roč. 1999 (49).
Místopisný rejstřík obcí Severomoravského kraje, díl II. M-Ž, Opava 1974. Ortsnamenlexicon, Wien 1872.
Přikryl, František : Obec Ženklava. Vlastivědné pojednání, in: Kravařsko, roč. III, Nový Jičín 1934.
Radimský, Jiří: Příspěvek k založení Ochranova, in: Kravařsko, roč. X, Nový Jičín 1947.
Retrospektivní lexikon obcí okresu Nový Jičín 1850-1986, Nový Jičín 1988.
Severa, Václav: Vlastivěda moravská, okres novojičínský, Brno 1933.
Schichor Leo : Senftleben. in Heimatkunde, eine Vierteljahresschrift für die deutsche Jugend Kühländchens, II Band, Neutitschein 1924 – 1926, s. 146 – 152.
Schwoy, Franz Joseph : Topographie vom Markgrafthum Mähren, 1794.
Štěříková, Edita : Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století, Praha 1999.
Štindl, J. : Pamětní deska Kristiánu Davidovi v Ženklavě, Slezský sborník, roč. 45 (5), Opava, 1947.
Turek, Adolf : Ke starším dějinám Závišic. Příspěvek k historii středověkého osídlení na Novojičínsku, VSONJ, sv. 27, Nový Jičín 1981.
Turek, Adolf : Poddanství na Kravařsku do roku 1848, in : Kravařsko, roč. XI, 1948, s. 18-71.
Ugwitz, Antonín : Moravské Kravařsko od skončení válek husitských až do války třicetileté, in : Moravské Kravařsko, Příbor 1898.
Weinlick, John R. : Hrabě Zinzendorf, Stefanos 2000.
Wolny, Gregor : Die Markgrafschaft Mähren, Topographisch, statistisch und historisch geschildert, I. Band. Prerauer Kreis, Brünn 1835.
Wolny, Gregor : Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und handschriften, I. Abtheilung. Olmützer Erzdiöcese, III. Band, Brünn 1859.
Z historie kostela Navštívení Panny Marie a obce Ženklavy, OÚ v Ženklavě 1992.
Prameny:
Státní okresní archiv Nový Jičín, AO Ženklavy, inv.č. 3, pamětní kniha obce Ženklavy.
SOkA Nový Jičín, Okresní úřad Nový Jičín, karton č. 687, sčítací operáty 1869 – Ženklava.
Farní kronika (Gedenk Buch) obce Ženklavy, uložená u Římskokatolické farnosti Ženklava, se sídlem ve Veřovicích.
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, Arcibiskupská konzistoř v Olomouci (ACO), kart. č. 3258, sig. E7, investitury lokálních kaplanů (1784-1862).